Tři hroby modernity aneb prvky dekadence v tvorbě Antonína Koppa

Výtvarník Antonín Kopp je známý zejména jako aktivistický malíř kritizující zvrácenost politických režimů a spoluzakladatel provokativní umělecké skupiny „Pode Bal“. Jeho díla jsou plná sarkasmu, satiry a místy až takřka sadistického cynismu bortícího pilíře falešných ideálů demaskováním jejich skryté nestvůrnosti. V jeho tvorbě nechybí šokující výjevy fyzického i sexuálního násilí v reklamním hávu zrůdného konzumu. Podává nám na ochutnání žiletky zabalené do pozlátka od dětských bonbónů – violence & glamour.

Jeho výtvarný postup procesující a syntetizující negativní jsoucno „fyzis“ (res mundi) s ironizující uměleckou myšlenkou „antifyzis“ (res cogitationis) lze stručně popsat trojjediností Ogden-Richardsova sémiotického trojúhelníku. Označující (symbol), označované (denotát) a samotný význam se snoubí v Koppově tvorbě v triádě OBRAZU (tj. označujícího díla), DYSTOPICKÉ SKUTEČNOSTI (tj. označované negativní reality) a METAFORY (tj. transcendentálního vztahu mezi hmotným světem a eidosy platónských forem).

Ne nadarmo je v náboženství, mytologii a numerologii číslovce „3“ přisuzována zvláštní důležitost. Trojka odkazuje k cyklu zrození, života a smrti, stejně jako může představovat involuční tercet rozkladné entropie, frustrace a z ní vyplývající hostility. Výraznou trojici mladšího „enfant terrible“ období Koppovy tvorby tvoří SEX, POLITICKÝ EXTRÉMISMUS a SMRT, kdy perverzní Erós a agresivní Arés ruku v ruce směřují k destruktivnímu Thanatovi.

Sex dominuje především v sérii „S-ex-comunication“, jež dle slov autora představuje „sexuální komunikaci a exkomunikaci“. Setkáme se s obrazy ženské masturbace (obraz „Beach“) a silně zapůsobí perzifláž Manetovy „Snídaně v trávě“ s pornoherečkami uspokojujícími se vibrátorem (obraz „Le déjeuner sur l herbe“). Série „Body Gallery“ zase zachycuje nahou ženu sedící vaginou na obličeji slavnostně oděného muže (obraz „This is my facebook“ – opět korelující se „Snídaní v trávě“) nebo auto brouka s nápisem „Peace“ znásilňované sovětským tankem (obraz „Ideology harassment“).

To nás plynule vede k další kategorii, kterou je Politický extrémismus, kam obraz „Ideology harassment“ rovněž spadá. Série „Nextmoderna“ s perziflážemi děl Mondriana, Maleviče, Rothka, Kupky a Vasarelyho obnažuje monstrozitu marketingu umění s jeho amorálními cenami stavěnými do kontrastu s původní záměrem modernistů, kteří své obrazy zamýšleli socializovat a učinit dostupnými pro všechny. Kopp coby „signum diaboli“ doplňuje čárové kódy evokují čísla vytetovaná na rukou vězňů v koncentračních táborech. Soudobá státní zřízení jsou často jen humánně vyzírající gulagy, na něž jsme si uvykli jako na pomyslnou platónskou jeskyni. V sérii „Street Home Art“ nalezneme hajlujícího trpaslíka s amputovanou rukou (obraz „Arbeitsunfähig Zwerg“) i muslimského chlapce opásaného výbušninami (obraz „Just do it“). V sérii „Multicultural Heaven“ autor vedle sebe staví bílého říšského maršála Hermanna Göringa po bok černošské topmodelky Naomi Campbell apod.

To nás přivádí k finálnímu tématu, jímž je samotná Smrt. Osobně mne velmi zaujalo dílo „Řeznice/Woman butcher“, na němž dochází k výměně rolí, kdy prasnice porcuje lidskou mrtvolu, zatímco v pozadí visí na kříži mršina prasete coby aluze na Rembrandtovu olejomalbu „Zabitý vůl“ parafrázující umučení Krista. Jedná se o podobenství oběti a vykoupení, kdy v přeneseném slova smyslu obětujeme svůj čas a energii pro mzdu v zaměstnání, za jejíž obnos doslova vykupujeme své životy. Na obraze „My dog“ pes ukusuje kus kosti lebce se zkříženými hnáty, jež je emblémem vanitas a voják s panzerfaustem místo ztopořeného penisu (obraz „Too much sperm“) pak spadá dokonce do všech tří výše zmíněných a kategorií.

Ke smrti se nepřímo vztahují serigrafie „Odpadky jdou do nebe 1–2“, jež nesou poselství filosofického směru deismu, tj. že Bůh stvořil svět, ale nezasahuje do něj. Svět tudíž degraduje a vlivem člověka-spotřebitele se proměňuje v odpad, tedy v něco využitého, vyčerpaného a vyprázdněného. Mohli bychom dokonce hovořit o obrácené transsubstanciaci, kdy se věčné a posvátné tělo a krev Kristova mění zpátky na světský chléb a víno podléhající hnilobné zkáze. Pakliže Rabelais věří v boha půl křesťanského a půl platónského projevujícího se přírodou a laskavou dobrotou, Kopp zobrazuje svět, kdy člověk přírodu decimuje a dobrotivost monetizuje.

Přesto však v autorově interpretaci prosvítá subtilní paprsek naděje, kdy po úpadku materiálové degradace dojde prostřednictvím recyklačního aktu k pomyslnému očištění a vzkříšení hmoty: „U kontejneru se můžeme povýšit na Bohy s vědomím nového života odpadků a činit tak, jako by se jednalo o metafyzický rituál chránící planetu, která se stává smetištěm Universa.“ Je nasnadě si položit otázku, zda naše vlastní všelidské utrpení není rovněž očistnou katarzí a následnou rafinací duše, kdy je „teze“ bolesti a „arze“ slasti nikdy nekončícím „božským tancem“ neustále se rodícího a umírajícího všehomíra. Jak pravil Nietzsche ve svém Zarathustrovi: „Ich würde nur an einen Gott glauben, der zu tanzen verstünde.“

Kamil Princ

(kurátor)