Krása krize
Jiří Valoch 2008
V roce 2007 vznikal cyklus padajících čárových kódů, protože si uvědomil dvojznačnost právě těchto lineárních geometrických sestav na nejrůznějších věcech: samy o sobě to mohou být esteticky velice působivé lineární sestavy – a tak vyzkoušel první podobu jejich přehodnocení, tj. různými způsoby plošné organizace je proměnil v nové, vlastní autonomní obrazy … Již tato dvojznačnost je působivá: uvědomujeme si, že základem je ona utilitární funkce, jež dovoluje celému tržnímu systému s námi optimálně manipulovat, třeba i proti naší vůli … Ale zároveň je to tak krásná geometrie, že jsme zaujati objevením těchto kvalit a jejich transferem do roviny obrazu. Jejich původ, resp. způsob jejich vzniku by nás měl varovat, ale jsou tak výtvarně dokonalé, že si ani nechceme připustit, že jsou vlastně též reflexemi onoho světa, jenž námi manipuluje – měli bychom je vlastně zavrhnout pro způsob jejich vzniku, pro účel materiálu, jenž byl na počátku … Kopp začal své geometrické abstrakce v roce 2008 nazývat Krása krize, v době, kdy ještě avětová krize nebyla a když se krize rozběhla naplno nazval svůj styl: NEOFUTURISMUS
A tak se snažíme omluvit (si), že se nám prostě líbí … Ovšem ještě komplexnější hru s námi a s naší láskou k modernímu umění Antonín Kopp rozehrál v sérii apropriací – metoda sama je již v moderním a zvláště postmoderním umění naprosto legální, dokonce je jednou z klíčových … Umělec parafrázuje nebo přesně cituje cizí dílo a buď různými typy zásahů nebo bez zásahů je prezentuje jako dílo vlastní … Občas je z toho nějaký ten skandál, nejčastěji s majiteli autorských práv… Umělci sami jsou dřív tolerantní, vědí, že i autoři apropriací již patří do kontextu moderního a vůbec současného umění, takže třeba jedna z hvězd americké abstrakce věnovala v jeho počátcích svou kresbu Robertu Rauschenbergovi, aby ji mohl vymazat, také Andy Warhol věnoval své originální síto začínající tvůrkyni apropriací Stouvesant, protože věděl, že její koncept je relevantní a umělecky oprávněný. A do této sféry vstoupil jedinečně – totiž s velikou společenskou ironií též Kopp – a zároveň se mu podařilo najít přesně ono místo, kdy nás tak dalece přitahuje estetická kvalita děl, jež jsou již obecně známými „ikonami modernismu“, dokonce si možná vybíral díla, která si zamiloval on sám … A potom do nich intervenoval tak, že je to někdy možno vnímat i jako jejich estetické přehodnocení – zvolenou plochu promění v čárový kód ! Jak citlivé, jak inteligentní, žádné ničení, vždyť pracuje s vlastními reprodukcemi, nejprve s kopiemi malířskými, potom počítačovými