Estetika velké koalice / Aesthetics of Great Coalition

Jiří Ševčík  prom. hist. prorektor  AVU.cz

V projektu „NEXTMODERNA“ propojil Antonín Kopp klíčové obrazy – ikony moderní abstraktní malby s čárovým kódem a slibuje jejich levnou produkci. Koncept je chytře a logicky vymyšlen, a jeho ideu můžeme ve svých představách umistovat někam do prostoru mezi kritikou trhu s uměním a podporou jeho sociální dostupnosti. Problém je však poněkud složitější a dotýká se predevším tří oblastí: kritiky modernismu, dále otázky napodobení jako hlavní postmoderní strategie; a za třetí stále zesilujícího propojení umění a ekonomie. Modernismus chtěl být originální v neustálé změně, ale současně toužil paradoxně po opakování a stejnosti. Své produkty zamýšlel socializovat a udělat dostupnými pro všechny. Postmoderna jako nový druh uměleckého výrazu si dovolila hru se všemi přítomnými a minulými obrazovými kódy a umění s ekonomií vstoupilo, jak se často říká, do nevyhnutelného manželského svazku, kde se láska pojí s nenávistí. Vrat’me se po několika rámujících poznámkách k postupúm použitých v obrazech. Spojení inkunábulí moderního umění s čárovým kódem čteme jako silné významové gesto. Čárový kód, vynález zrychlené směny zboží, je abstraktním znakem stejně jako velká část avantgardního a moderního umění. Rytmizovaná řada ruzně tlustých čar připomíná slavné „zipy“ Barneta Newmana nebo typické mrížky na obrazech P. Mondriana: napadnou nás predevším zdvojené linie z amerického Mondrianova období, kde mizí základní rozdíl mezi linií a plochou a kde se v kunsthistorické literatuře mluví o „estetické sabotáži“. V obrazech Antonína Koppa se mísí imitace abstraktního umění s estetizací ekonomického kódu – přesně podle obecného principu, kterým je nerozlišitelné splynutí (velká koalice) dříve oddělených systému. Kopie už není ani náhradou ztraceného originálu, ani cvičením zručnosti ani podvodem. Je spíš kritikou autenticity a ustoupením autora, a je také paradoxním vytvářením sémantické nadhodnoty v době, kdy je v muzejních sbírkách nekdejšího východu stále nepřítomné moderní umění a kdy je obecně na celém světě někdejší identita umění velmi nejistá. Čárový kód jakoby odhaluje skrytou strukturu pod povrchem originálu. Najednou jsme v prostoru, kde komerční hodnota má univerzální planost a všechno sjednocuje. Vytrhuje nás to z ideologie přirozenosti a originality a cítíme, jak se umění zařazuje do ekonomiky globálního kapitalismu. Místo vznešenosti pravého antiekonomického umění sklouzneme k smešné instrumentalizaci umění, která se už dnes pokládá za přirozenou, naturalizuje se. Politika fúze, mísení protikladu nás všechny posouvá do postpolitické, postideologické atmosféry, v niž se do popředí dere otázka kladená často slovinským filosofem Slavojem Žižkem: jak a jestli lze vrátit skutečnou politickou funkci umění v globalizované situaci.

 

Aesthetics of Great Coalition / Jiří Ševčík / Professor in Art History and Theory

The project „NEXTMODERNA“ interconnects the key, iconic works of abstract painting with the phenomenon of the bar code, the combination of which promises their cheap reproduction. The concept has been cleverly and logically developed and its main idea can be placed somewhere between the critique of art trading and the support of its general affordability. The problem is, however, somewhat complicated and touches 3 areas: firstly, the critics of modernism, secondly, the question of imitation as the core means of post-modernist strategies, and thirdly, the ever-increasing interconnection of art and business. Modernism aimed to retain its originality through continuous change, but at the same time it desired, quite paradoxically, both repetition and sameness. It aimed to socialize its products and make them available to all. Post-modernism as a new type of artistic expression has played a game with all past and present pictorial codes, and, as has often been described, art together with economy have ended up in an inevitable marriage where love meets hatred. The common feature of both cases is the hardly distinguishable fusion of previously separated systems, for which we have kept seeking new names – post-modernism, eclecticism, simulation, post-production, creolization – even various paradoxical transpositions of traditional expressions and sayings are used for this purpose, such as „form follows fiction“, „artificial nature“, etc. Both the repetition and imitation of art works, known as appropriation, belong to the post-modern framework with its criticism of institutionality and the surrendering of authentic authorship. At the same time, however, imitation was also analysed from various other socio-political viewpoints: repetition is a means of imperialistic dispersion of modernist aesthetics, repetition and copying is even considered the main carrier of Western cultural hegemony. Another function of the art copy is apparent in the works of Goran Djordjevic-Malevic, whose “International Exhibition of Modern Art, 2013“ was presented to the public in the Yugoslav pavilion at the Venice Bienalle in 2003. The author of the project wrote that copies are more important and comprehensive than the original, since the story told by a copy is more significative than the one contained in the original – it can even describe the entire history of art. Back in 1986 the artist organized his first “International Exhibition of Modern Art” in Belgrade and Ljublana that comprised of the key paintings and objects of European and American Avant-garde and Modernism. It was a model structure of art that was first imported from Europe to America and then, after World War II, exported back to Europe. Within the post-communist bloc, a copy appears to have a special function – it is a substitute of art which could not have become a common part of public art collections, first because of ideological and later (in most cases until today) because of economical reasons.

Estetika velké koalice / Aesthetics of Great Coalition | 2013 | Concepts